Dýmky Oldřich Jirsy nemusíme nijak zvlášť představovat ani dýmkařum tuzemským ani zahraničním. A je mezi nimi skutečně dost těch, kteří jsou na Jirsovky  přímo vysazeni a kteří netrpělivě čekají na každý nový tvar. Důvody jsou nasnadě. Za dobrou pověstí Jirsových dýmek stojí dokonalé zvládnutí řemesla, talent, kvalitní strojový park a v neposlední řadě i podnikatelské schopnosti.

Manuální zručnost projevoval Oldřich již v útlém věku, kdy za odborné pomoci svého otce stavěl letecké modely. O něco později zapojil i nepřehlédnutelné výtvarné nadáni, které dalo vzniknou šperkům zhotoveným ze vzácných dřev, jež byly v té době k vidění na pověstných výtvarných salonech pořádaný na pražské Bertramce. Modelářská průprava, jakož i profese nástrojaře vybavila O.Jirsu smyslem pro přesnou, precizní až filigránskou práci, šperkařství pak potřebnou mírou kreativity. Vzhledem k tomu, že špičkové dýmky jsou rovněž pokládány za šperky, měl k dýmkařskému řemeslu ty nejlepší předpoklady. Zbýval jen potřebný impulz k probuzení vážného zájmu.

Potřebný impulz přišel od člověka nanejvýš povolaného - sběratele a znalce dýmkařské problematiky Karla Hingara, který se navíc v roce 1989 rozhodl změnit své celoživotní hobby v profesi Idea vybudovat v Praze síť specializovaných dýmkařských prodejen byla rozhodně chvályhodná, stejně jako úmysl rozšířit sortiment, sestávající ze zahraničních dýmek a produkce tehdejší Tofy Proseč i o výrobky individuálních výrobců.

Začátek Hingarovy a Jirsovy spolupráce nebyl nijak okázalý. Oldřich reagoval na inzerát a od začínajícího podnikatele obdržel několik továrních proseček s tím, aby jejich hlavičky ozdobil řezbou. Tedy jakási talentová zkouška a příslovečná poslední kapka, která rozhodla.

Dnes to vidím tak, že všechno, co jsem se do té doby naučil, ať už na modelech, špercích nebo jako nástrojař, mě vlastně vedlo k dýmkám. Říká Oldřich Jirsa. Dýmky vyžadují co možná nejuniverzálněji vybaveného řemeslníka a já si myslím, že tyto podmínky splňuji…

S přihlédnutím k dnešní produkci, nelze než s těmito slovy souhlasit. Nicméně každé začátky bývají těžké a Oldřich nebyl výjimkou. První kousky bruyeru sehnal víceméně náhodou. První dýmku vyrobil v panelákovém bytě, jehož jeden metr čtvereční proměnil v dílnu. Více než skromné pracovní podmínky spolu s nedostatečnými znalostmi specifik dýmkařského řemesla se na prvních pokusech nemohly neprojevit. Postupem času však vznikaly další, čím dál povedenější dýmky. Oldřich ale musel řešit dilema, jestli se bude živit jako nástrojař, nebo bude vyrábět dýmky. Zvítězily dýmky.

Profesionální začátky byly stejně tristní, jako amatérské, přestože poněkud v jiné rovině. Aby bylo možno vyrábět dýmky v odpovídající kvalitě a množství, bylo nutné sehnat odpovídající množství bruyeru, respektive tuzemského dodavatele popřípadě přímo zahraničního prodejce. Takže kromě desítek jiných drobností spojených s novou profesí, se staly nutností i intenzivní kurzy angličtiny.

První série dýmek, které Oldřich vyrobil byly inspirovány klasickými tvary. Později přišlo období kdy měly jeho dýmky trochu divočejší tvary a dnes se opět vrací ke klasice. Z hlediska výroby jsou jednoduché tvary složitější  než divoké free handy. Jednodušší tvary jsou náročnější na vyváženost, která v sobě skrývá optimální funkční vlastnosti a krásu. Jednoduché tvary jsou Oldřichovou současností. V této souvislosti je třeba podotknout, že při práci na novém tvaru dýmky se nespoléhá na intuici či náhlá vnuknutí, nýbrž preferuje racionální přístup. Místo improvizaci dává přednost pečlivé přípravné fázi, považuje se za řemeslníka, nikoli za umělce a dýmky bere jako předměty denní potřeby, nikoli jako výtvarné artefakty.

V katalogu Jirsových dýmek figuruje na 130 základních tvarů v různých tvarových modifikacích. Dýmky vyšší cenové skupiny se vyrábějí v menších sériích jelikož jsou přímo závislé na kvalitě bruyeru. Ten nejkvalitnější bývá vzácný. Kromě těchto dýmek produkuje Jirsova manufaktura i dýmky cenově dostupnější, které dnes nemají na našem trhu konkurenci.