Seznamte se s fetišem zvaným dýmka. Dýmka je symbolem klidu a pohody. V dnešní uspěchané době je někdy nutné se zastavit a v klidu si zapálit dýmku. Mezi kuřákem dýmky a dýmkou vzniká postupem času osobní vztah. Proto ve výčtu věcí, které se nepůjčují, je vždy dýmka. A pokud o dýmku pečujete, stává se z ní nejvěrnější přítelkyně, která vás bude provázet v dobrém i zlém. Každý si vybírá dýmku podle svého stylu a své osobnosti. Někdo dává přednost krátkým tlustým dýmkám a jiný zase dlouhým a hubeným. Dýmka je však také symbolem úspěšnosti. Proto se s lidmi kouřícími dýmku lépe jedná. Pěkná dýmka a dobrý tabák se jistě stanou součástí vašeho vyrovnaného a spokojeného života.

Názvosloví dýmky.

a) Hlavička -  část dýmky,ve které probíhá hoření tabáku.

b) Krček - spojení hlavičky dýmky s náustkem.

c) Náustek – část, kterou se dýmka vkládá do úst.

d) Čep – součást náustku, spojuje náustek s krčkem dýmky.

e) Skus – součást náustku jež umožňuje držení dýmky v ústech.

f) Kouřovod – vrt dýmkou, který probíhá skrz krček a náustek.

g) Tabáková komora – vrt v hlavičce dýmky.

Výroba dýmky.

Dýmky se vyrábějí z různých materiálů. Nejdříve se dýmky vyráběly z pálené hlíny a to v 17. a 18. století. Od roku 1723 se vyrábějí dýmky z mořské pěny. Je to nerost, který se těží v Turecku a východní Africe, nazývá se sépiolit nebo afrodit. U nás se těmto dýmkám říká meršánky. Tento materiál je pro svoji poréznost, snadnou opracovatelnost a nehořlavost pro výrobu dýmek ideální. Dýmky se také vyrábějí z porcelánu, kovu, kostí, jantaru, kamene a jiných materiálů. Naprostá většina dýmek se však vyrábí z briaru – kořene vřesovce stromovitého (Erica Arborea). Vřesovec stromový je vysoký keř, jemuž se mezi kořeny a kmenem vytváří zvláštní koule dřeva. Právě z této koule se dýmky vyrábějí. Čím je dřevo na výrobu dýmek starší, tím je také kvalitnější a dražší. Tento materiál, když nebudeme počítat mořskou pěnu neboli meerschaum, je pro výrobu hlavičky dýmky nejvhodnější. Při hoření tabáku totiž vzniká vysoká teplota až 800 °C a kořen vřesovce, který roste velice pomalu v písčitých půdách okolo Středozemního moře,je prakticky nehořlavý. A navíc má krásnou kresbu dřeva, které se říká žilkování. Hustota žilkování a jeho pravidelnost do značné míry ovlivňuje cenu dýmky. Pravidelné a husté žilkování se vyskytuje u jedné dýmky z tisíce. Další ceněnou kresbou jsou kudrlinky zvané ptačí oka. Velký vliv na cenu dýmky má také stáří vřesovce. Nejkvalitnější dýmky bývají z keře starého minimálně 80 let. Protože briar roste pod zemí, jsou v něm často zarostlé kamínky nebo různé kazy. Tyto vady na kráse výrobci dýmek umě maskují pískováním nebo součkováním případně barvou. Proto ty nejdražší dýmky jsou vždy hladké světlé tak, aby vynikla krásná a vzácná kresba dřeva. Konečná povrchová úprava se provádí voskováním nikoli lakováním. A to proto, aby hlavička dýmky mohla takzvaně dýchat. Náustky se vyrábějí z kaučuku neboli ebonitu, akrylátu neboli akrylu a posledním módním výstřelkem jsou mramorové náustky takzvané cumberland, které jsou slitinou různobarevných akrylátů. Oba materiály jak kaučuk tak akryl mají své výhody i nevýhody. Kaučuk je měkčí a při držení dýmky v zubech příjemnější. Bohužel na denním světle oxiduje. To se projevuje ztrátou lesku a původní černá barva dostává nádech do zelena. Akryl je stále lesklý a krásný, ale v zubech tvrdý.

Nákup první dýmky.

Nejdůležitějším kritériem pro výběr dýmky je, zda se ta či ona dýmka svému majiteli opravdu líbí. Protože k dýmce se člověk musí obracet s láskou. Těžko se budete obracet s láskou k nějaké zrůdičce. Vaše první dýmka by neměla být ta nejlevnější neboť nejlevnější bývají také ty nejméně kvalitní. Tyto dýmky jsou určitě lakované a snadno se zapaří. Navíc bývají mořeny tím způsobem, že je celá hlavička ponořena do mořidla, takže nejprve kouříte mořidlo. Začínajícího kuřáka, který očekává rovnou lahodný dým, by to mohlo hned zpočátku odradit. Ideální je proto vybrat si dýmku ze střední cenové kategorie. Dříve se doporučovalo začátečníkům koupit si dýmku mírně zahnutou, aby močka, která při hoření tabáku vzniká v hlavičce dýmky, nenatekla kuřákovi do náustku. Používáním filtrů však tato obava odpadá. Je lepší si vybrat dýmku střední velikosti s hlavičkou, která má silnější stěny, jelikož kouření dýmky s tenkými stěnami zvládá pouze zkušený kuřák. Dalším pravidlem pro výběr dýmky je její správné vrtání. To znamená, že kouřovod ústí u dna hlavičky. U dýmek střední cenové kategorie by to však mělo být samozřejmostí. Důležité je také nakupovat dýmku v obchodě, který se na prodej dýmek specializuje a kde vám jako začátečníkovi jistě rádi poradí.

Kouření a zakuřování dýmky.

Kouření dýmky není jednoduchá záležitost. Když někdo kouří špatně, tak ani ta nejlepší dýmka to nezachrání a požitek z kouření se nedostaví. Začátečník bude asi překvapen, jak dlouho trvá, než si kouření dýmky osvojí a voňavý dým opravdu vychutná. Je třeba vytrvat a vědět jak na to. Nejprve je nutné dýmku zakouřit. Smyslem zakuřování je vytvoření slabé uhlíkové vrstvy v hlavičce dýmky, která chrání dřevo před žárem a částečně pohlcuje kondenzát. Existují různé zaručené recepty, jak dýmku zakouřit. Rozhodně nedoporučuji dýmku před prvním kouřením prolévat alkoholem, nebo vymazávat medem. Alkohol může způsobit, že vám dýmka vzplane a med zase vytvoří vrstvu, která se odlupuje a na těchto nechráněných místech se může hlavička snadno propálit. Někteří výrobci dýmku vymazávají speciálním nátěrem, který pomůže při zakuřování. Náš recept na zakuřování je následující. Dýmku jednoduše nacpeme a kouříme. Zakuřování doporučuji provádět po třetinách. Takže dýmku nacpete  nejprve do třetiny a takto kouříte sedmkrát. Potom nacpete do dvou třetin a kouříte sedmkrát a na závěr kouříte plnou dýmku také sedmkrát. Při zakuřování dýmky kuřte opatrně a chladně. Chladně kouřit znamená, že jakmile se dýmka při kouření zahřeje tak, že už je to v ruce nepříjemné, musí se nechat vychladnout. Zhruba po deseti minutách ji můžete opět zapálit a pokračovat v lehkém potahování. Takže po zhruba dvaceti dnech úmorné práce máte dýmku zakouřenou a nemusíte již kouřit s takovým soustředěním nato, aby se vám nepřehřívala. Kdo tuto řeholi podstoupí a vytrvá může si vychutnat opravdovou chuť dýmkového tabáku. Správné nacpání dýmky je ovšem základ. Ani nejlepší kuřák si ze špatně nacpané dýmky nezakouří. Když je dýmka nacpaná málo tak zhasíná a když je nacpaná moc musí se hodně tahat a dýmka se přehřívá. Před nacpáním dýmky je třeba tabák rozemnout prsty nadrobno, jelikož je většinou z výroby místy slisovaný. Tabák do dýmky pěchujeme ve čtyřech vrstvách. První vrstva rozdrobeného tabáku se vloží do dýmky a jenom se sklepe na dno, druhá se lehce přitlačí prstem, třetí vrstva se přitlačí silněji a čtvrtá se už domáčkne pořádně zhruba 2mm pod okraj hlavičky dýmky. Máte-li pocit, že při zkušebním popotažení z dýmky klade tabák velký odpor, je nutné jej vysypat a nacpání provést znovu tak, aby odpor byl pouze slabý. I když už budete mít dýmku zakouřenou, tak by vás při kouření nikdy neměla pálit v ruce. V dýmce je totiž příliš velká teplota a chuť tabáku se ztrácí. Vzhledem k tomu, že se dýmka nešlukuje je chuť dýmkového tabáku ten pravý důvod, proč dýmku kouřit. Při každém dalším kouření je chuť tabáku už jenom  lepší a lepší. Důležitým pravidlem při kouření dýmky je, že se dýmka musí vždy dokouřit až do konce. Při zakuřování to platí dvojnásob. Nedokouříte-li párkrát dýmku do konce, zůstane v ní kondenzát, se kterým si již dřevo dýmky neporadí a je navždy zničená. Dalším pravidlem je, že z jedné dýmky se má kouřit pouze jednou denně. Není-li toto pravidlo dodrženo, hrozí stejné nebezpečí jako v předešlém případě. Takže musíte po každém kouření dýmku vyčistit a nechat ji alespoň 24 hodin odpočinout. Při dodržování těchto zásad vám dýmka bude sloužit dlouhá léta.

Kuřácké potřeby a údržba dýmky.

Čistá a dobře udržovaná dýmka je vizitkou každého kuřáka. Proto je třeba údržbě dýmky věnovat náležitou pozornost. Základní pomůckou pro údržbu dýmky je dýmkový nůž, takzvaný fajfkošťour, který má většinou tři části. Dusátko na stlačení tabáku, bodec na proražení ucpaného kouřového kanálku a lžičku na vyndávání popela z hlavičky dýmky, nebo nůž na vyškrabávání karbonu z hlavičky dýmky. Dalším dýmkařským náčiním jsou čističe, kterými se čistí kouřovod náustku a kouřový kanálek hlavičky dýmky. Po několika kouřeních z jedné dýmky je dobré namočit čistič do lihu. Usazeniny se působením lihu rozpustí a snadněji z dýmky odstraní. Dlouhodobým kouřením hlavička dýmky zarůstá karbonem, který je třeba odstranit. Je to tak trochu paradox, že nejprve se snažíme, aby se v dýmce karbon vytvořil a potom jej odstraňujeme. Avšak odstraňujeme pouze příliš velkou vrstvu. Správná síla karbonové vrstvy by měla být asi 1mm. Na trhu jsou i speciální výhrubníky, kde se dá nastavit požadovaný průměr a zároveň je zde záruka, že se nepoškodí dno hlavičky dýmky. Další potřebou pro kuřáky, dýmky jsou stojánky. Stojánek by měl být zkonstruován tak, aby v něm dýmka byla hlavičkou dolů. Každý kuřák si stojánek vybírá podle svého vkusu, ale neměl by být příliš honosný, aby v něm vaše krásné dýmky nezanikly. Největším nepřítelem dýmky je slunce. Necháte-li dýmku delší dobu na slunci, hlavička vybledne a náustek zoxiduje. Hodně zoxidovaný náustek už se nedá vyčistit ani pastou na čištění náustku, ale musí se poslat výrobci, který ho vyleští na leštičce. Při rozebírání dýmky dávejte pozor, abyste ji nezlomili. Nejčastěji se zlomí čep náustku. Čep náustku má být těsný, ovšem tak, aby s ním šlo otáčet. Náustek oddělujte od dýmky šroubovitým pohybem. Je dobré otáčet jím vždy v jednom směru, jak při vyndávání, tak při zasouvání. Když jde otáčet náustkem příliš ztuha, můžete čep potřít (počmárat) grafitem z obyčejné tužky. Když je náustek volný, můžete čep opatrně nahřát, třeba nad svíčkou a zatlačit jím do pevné podložky. Tím se zvětší jeho průměr a začne lépe těsnit.